1964-1969

Přelomem ve výrobě je rok 1964, kdy byla dokončena výstavba nového závodu a rozjíždí se (po velkém počtu zkoušek různým návrhů s motory vpředu i vzadu) velkosériová výroba automobilu se samonosnou karosérií s motorem vzadu a pohonem zadních kol - typu 1000 MB (1964-1969), který významně ovlivnil motorizaci země. Vůz byl na svoji dobu velmi moderní a o zasloužené uznání ho připravila železná opona.
 Vznik a vývoj
V roce 1956 bylo jasné, že se vývoj osobních automobilů celosvětově zaměřuje na hospodárnost a zvýšení užitných vlastností - tj. víc vnitřního prostoru a méně objemu motoru (a zejména nižší spotřeba). Aby byla zachována dynamika, musela se snížit hmotnost automobilu, což šlo dvěma způsoby: zmenšením vozu (viz Sachsenring → Trabant) anebo odlehčením konstrukce, nejlépe přechodem z podvozkové na samonosnou karosérii, a zefektivnění výroby přechodem na vyšší řád produkce. Dosavadní vozy Škoda 1200, Škoda 440 (Spartak) a Škoda Octavia byly relativně výkonné a prostorné, ale mnoho prostoru i hmotnosti zbytečně zabírala podvozková konstrukce. A tak bylo rozhodnuto, že se pro nový vůz postaví nová automobilka s produkcí okolo 600 automobilů denně - více než pětinásobek stávající produkce.
V roce 1957 vznikly čtyři modely, které měly demonstrovat tři možné směry vývoje:
Škoda 976 - kapalinou chlazený čtyřdobý čtyřválec vpředu nadél, pohon předních kol. Konstruktérem byl Ing. Rudolf Vykoukal, který před válkou vymyslel úspěšnou Jawu Minor. Jeho vůz měl podporu mj. u ministerstva vnitra, ale v jeho neprospěch rozhodla nemožnost sériově vyrábět součásti předního náhonu v tuzemsku - a dovoz byl přísně omezen.
Škoda 977 - čtyřválcový čtyřdobý motor vzadu nadél, pohon zadních kol. Existoval ve dvou verzích: 977/I měl vzduchem chlazený plochý motor (boxer), 977/II vodou chlazený řadový motor skloněný o 30° vlevo. Tento vůz měl podporu PZO Motokov, což byl monopolní prodejce škodovek v zahraničí. Právě jeho obchodní hledisko nakonec uspělo, později vůz dostal i podporu ÚVMV.
Škoda 978 - vodou chlazený čtydobý čtyřválec vpředu nadél, pohon zadních kol. tj. klasická koncepce. Tento vůz byl nejprostornější, měl zpočátku podporu ÚVMV, ale doplatil na přílišnou podobnost se stávajícími "Spartaky" a zejména byl výrobně asi o 15 % dražší než obě předchozí varianty. Navíc by si to mohla vláda vykládat jen jako velkou modernizaci, ne zcela nový vůz - a právě pouze na Nový osobní vůz neboli NOV byla československá vláda ochotná uvolnit stamiliony Kčs pro stavbu nové automobilky.
Pokračovaly práce na designu vozu coby prostorného čtyřmístného sedanu s variantami tudor a roadster. Kabát vozu nakonec vytvořil Jan Žáček (později pracoval např. na projektu Škoda 720). Pro pevnostní výpočty se ale jako základ vzal právě sedan, jehož pevnost podlahy byla dostatečná pro čtyřdveřový uzavřený vůz, ale naprosto nestačila pro tudor, natož pro roadster. I s motorem byly problémy: po delších bojích prosadili technologové Jindřich Valecký a Ivan Smutný blok motoru z tlakově litého hliníku II. tavby (licenci na tuto technologii od nás potom koupil Renault!), což je mnohem čistší, přesnější a levnější výroba než gravitačně litý litinový blok (nehledě na čtvrtinovou hmotnost bloku, což je na hmotnosti vozu velmi znát). Horší to bylo s jeho podobou: Ing. František Uhlíř sestrojil celohliníkový litrový motor OHC, ale měl potíže s utěsněním rozvodu a pár dalších drobností, které by šlo celkem dobře odstranit - namísto toho se vedení AZNP rozhodlo vrátit k méně dokonalému, ale osvědčenému rozvodu OHV v litinové hlavě a konstrukci motoru svěřit Jiřímu Müllerovi. Ten přesně splnil zadání, ale zároveň všude příliš šetřil na rozměrech a množství materiálu, takže první série motorů trpěly malou pevností bloku a přírub a musely se dělat nové formy bloku s dodatečnými výztužemi, problémy byly s pevností ojnic i klikové hřídele, prostě samé velmi nepříjemné drobnosti, které byly většinou odladěny až od ročníku 1967.
V roce 1961 se rozhodlo o projektu 50 NOV, tj. postavit padesátku automobilů v téměř sériové podobě, a podrobit je těžkým zkouškám od Skandinávie před Sibiř až po Tunis. Přes mnohé počáteční obtíže automobily obstály se ctí. V roce 1962 tak byl projekt prakticky hotov, v březnu 1964 se embéčko představilo veřejnosti a začala sériová výroba.

Model 1964 (duben 1964 - prosinec 1965)
První model. Charakteristickým znakem je tzv. "široký úsměv" na přední masce - chromovaný ovál okolo víka rezervního kola, který zasahuje do bočních směrovek a jehož horní část tvoří hranu víka zavazadlového prostoru. Druhým typickým znakem je půloblouková mřížka na zadních blatnících (slangově žábra nebo ledvinka). Přes celý vůz od hrany víka zavazadelníku, přes střechu, až po hranu kapoty motoru se táhne elegantní prolis "páteře" (to mělo metalurgický význam - z tehdejších plechů se nedala vylisovat tenká a přitom pevná střecha rovného tvaru, a v tomto prolisu se tak vyrušila veškerá vnitřní pnutí plechu a přitom se tím podélně zpevnil). Zadní sklo vozu bylo zaoblené, takže zčásti zasahovalo i na boky vozu (negativní sklon C-sloupku).
Model 1966 (leden 1966 - srpen 1967)
Model Standard měl ještě půlkruhovou mřížku na zadních blatnících, nově zavedené modely  de Luxe dostaly jednoduchou obdélníkovou. V průběhu výroby modelu však půlkruhová mřížka definitivně mizí a nemá ji již ani model Standard. Změny na pohled doznala i maska, kde ona pochromovaná elipsa dostala trochu hranatější tvar - tzv. "úzký úsměv", kdy boční obloučky již nezasahují do směrovek. Zároveň se jedná o poslední modelový ročník, který měl na zadním úzkém sloupku poziční světlo. K modelům Standard a de Luxe přibyl v roce 1967 ještě model 1000 MBG de Luxe - čtyřdveřový sedan se silnějším dvoukarburátorovým motorem 988 ccm (stejný jako v 1000 MBX).
Model 1968  (září 1967 - srpen 1968)
Poslední modelový rok, kdy se vyráběla embéčka klasického vzhledu. Elegantní prolisy zůstaly zachovány. Tento modelový ročník se dá poznat podle třetího páru blikačů směrových světel. Avšak tento pár světel je v místě, kde blatníky velmi často podléhaly korozi, a tak se již při výměně blatníků mnohdy neobnovovaly. Hlavní změnou bylo přetypování vozu jako pětimístného a zvýšení užitečného zatížení vozu na 375 kg - souviselo to s zesílením podlahy, vyztužením uchycení zadních náprav a vyztuženém bloku motoru, kdy došlo k jeho unifikaci s blokem pro motor většího objemu (1107 ccm).
Model 1969 (září 1968 - srpen 1969)
Je posledním vývojovým stupněm vozu Škoda 1000 MB. Z čelního pohledu je nejvýraznější změnou jiná přední maska - původní "žraločí tlama" nahrazena méně elegantní vodorovnou plastchromovou lištou mezi směrovkami a s velkým nápisem ŠKODA. Změny doznal interiér, původní ozdobné kličky větracích okének se změnily v otočné "motýlky". Další změnou je střecha - předchozí modely měly na střeše střední prolis, od tohoto modelu už je střecha hladká. Zadní C-sloupek byl zesílen, čímž se zúžilo zadní okno, a skelet vozu "mezi kapotami" je tak již téměř totožný s typovým následníkem vozu, jímž se v srpnu 1969 stala Škoda 100.

1970-1977

V roce 1969 došlo k drobným úpravám a přejmenování na Škoda 100 (1970-1977) a výkonnější 110. Následující rok se v Kvasinách začalo s výrobou 110 R Coupé (1970-1980). Až do roku 1971 se souběžně vyrábí Octavia combi. Roku 1973 sjel z montážní linky poprvé v historii československého automobilového průmyslu milióntý vůz Škoda 1000 MB / 100.
Historie
V roce 1968 byla zahájena rekonstrukce výrobního závodu v Mladé Boleslavi a ruku v ruce s tím připraven facelift již zastarávající Š 1000 MB. Takovou úpravu provádějí všechny automobilky, primárně totiž vyplývá z nestejnoměrné amortizace výrobní technologie - nejrychleji se vždy opotřebují matrice na lisování karosářských dílů a když je třeba je obnovit, logicky se modernizují i tvary karoserie. Už v roce 1965 tedy byl vytvořen hrubý prototyp - tvar sloupků a střecha byla sice totožná s karoserií Š 1000 MB, ale spodní část (blatníky, přední a zadní čela) měla tehdy moderní hranatější tvary.
Nová škodovka tedy nebyla zase až tak nová, vůz dostal modernější a pevnější karoserii, změnil se rovněž interiér a částečně i některé konstrukční prvky. Byla to omlazovací kúra, která trochu pomohla, ale o zásadně novém typu se mluvit nedalo.
S novou tváří se nyní Škoda 1000 MB jmenovala Škoda 100, Škoda 1100 MB byla teď Škoda 110. Sériová Škoda 100 z roku 1969 (interní typové označení 722) dostala široký „C“ sloupek. Nová karoserie rovněž přinesla větší zavazadlový prostor, na zadním čele vozidla se vyjímaly výrazné vodorovné skupinové svítilny, které vozidlu propůjčovaly dojem větší šířky. V interiéru ke mnoha změnám nedošlo. Nový sloupek řízení a stylisticky propracovanější palubní deska. Nové byly licenční kotoučové brzdy Dunlop na předních kolech, na přední nápravě zredukovali počet mazacích míst z jedenácti na čtyři.
Motor zůstal téměř beze změn - drobné změny, např. pr. pístního čepu zvětšen z 18 mm (1000 MB) na 20 mm (Š 100) atp.
Slabší verze s motorem o zdvihovém objemu 998 cm³ / 35 kW a s maximální možnou rychlostí 125 km/h nesla označení Škoda 100 a byla k dostání v základní verzi Standard nebo de Luxe. O něco silnější byla Škoda 110 L (de Luxe) s motorem 1107 cm³ / 39 kW a maximální rychlostí 135 km/h, nakonec přibyla ještě Škoda 110 LS (de Luxe Super) s motorem 1107 cm³ / 46 kW, který byl převzatý z příbuzného dvoudveřového kupé Škoda 110 R a který dokázal nepříliš aerodynamickému vozu udělit rychlost přes 140 km/h.
Stovky a stodesítky se nadále exportovaly do řady západoevropských zemí, kde patřily nejen k nejlevnějším na trhu, ale zejména svými dobrými jízdními vlastnostmi na kluzkém povrchu měly své stálé příznivce. Stojí za zmínku, že po předchozích typech se také Škody 110 L exportovaly v rozloženém stavu i na Nový Zéland.
Výroba sedanů řady Škoda 100/110 byla definitivně ukončena roku 1977, příbuzné kupé Škoda 110 R se vyrábělo až do roku 1980.
Popis
Jednoduchý interiér disponuje účelností a praktičností. V modelech „L“, takzvaných „deluxe“, byla lůžková úprava sedadel a na svou dobu další luxusní doplňky. Ve Škodě 100 byl použit systém „vše vzadu“, což znamená, že nejen motor, ale také chladič byl umístněn vzadu. Nástupce Škoda 105 měla už náporové chlazení vpředu.
Vozidlo si dodnes zachovalo svůj lidový charakter. Bylo vyráběno v několika verzích a provedeních. Základními barvami byly: bílá, písková, šedivá, světle modrá, světle a tmavě zelená, šedá, černá a červená. Verze se lišily drobnostmi, například před rokem 1972 měla Š 100 nerezové šipky na předních blatnících (ta na pravé straně sloužila jako uzávěr palivové nádrže), rozdíly v masce (jiná ozdobná lišta), neměla mřížky větrání v zadních sloupcích a lisovanou mřížku do zadního čela karoserie.
Škoda 110LS (Lux Super) koncepčně vychází ze Škody 100, přejímá však hnací agregát včetně příslušenství z nově vzniklého kupé 110R, motor o objemu 1107 cm³ disponuje výkonem 62PS/5500ot. DIN, součástí je chladič oleje, upravená hlava motoru, výfukové a sací potrubí. Škoda 110LS vzniká v roce 1971, se stále charakteristickými znaky pro starší model. Tedy maska pouze se dvojicí hlavních světlometů, široká lomená lišta, palubní deska bílé barvy atp., modernizace nastává v polovině roku 1972 s nástupem modelu 73" kdy se maska mění na čtyřsvětlovou, interiér dostává černou palubní desku s dřevěným dekorem (spodní lišta).